LUXUSNÍ PENTHOUSE REZIDENCE PROKOPOVA Jedna z hlavních postav známého ilmu Románu pro muže v podání herce Miroslava Donutila několikrát opakuje oblíbenou repliku: „Mám jednoduchý vkus. Spokojím se s tím nejlepším.“ To ale pro Nina Altomonta neplatí. On se s tím nejlepším nespokojí. Chce mít vše vždy ještě lepší než je to nejlepší. Názorně to poznám, když chci položit brašnu s fotoaparátem na desku jídelního stolu a ozve se úzkostné néé. Mohl bych totiž porušit dokonalý povrch a lesk. Pak mě vede Nino Altomonte na terasu a ukazuje mi černý keramický obklad fasády složený z malých destiček. Říká mi přitom něco na české poměry neuvěřitelného: „Tu fasádu obkládali dvakrát. Měl jsem představu, že obložení je živoucí organismus a musí barevně reagovat na změnu počasí, na intenzitu denního světla. Při slunečném počasí měla černá keramika nabírat zlatavý odstín, když bylo zamračeno nebo by pršelo, měl mít světelný odraz namodralý nádech. Jakmile ale sundali lešení, viděl jsem, že to kvůli špatnému lícování keramické mozaiky není ono a nechal jsem všech šest pater fasády strhnout a znovu obložit. Teď to teprve vypadá tak, jak jsem chtěl.“ Dovedu si představit, že tahle touha po dokonalém vyznění projektovaného díla musí lézt jeho okolí pořádně na nervy a Nino Altomonte to ani nepopírá: „Musím říct, že mí spolupracovníci jsou ze mě mnohdy velmi nervózní. Jsem věčně nespokojený, když hledám ideální výraz určitého stavebního prvku. Ale za ta léta se to naučili nejen snášet, ale sdílejí i mé nadšení pro věc, jsou stejně jako já šťastni z podařeného výsledku.“ 36