Teď se vám k něčemu přiznám. Prožil jsem kus dětství v Dejvicích, v domě u Vítězného náměstí, kterému ovšem nikdo v Praze neřekne jinak než „kulaťák“. A tak vím, že ústředním místem celých Dejvic je „kulaťák“ jen do jisté míry. Zčásti hlavně proto, že celá jeho dostavba zůstala jen v plánech, a v plánech ještě zůstává. A tak je „kulaťák“ zatím jen ponejvíce průchozí dopravní tepnou jak díky tramvajím, tak i dříve konečné stanici metra trasy A Dejvická. Dnes k této výtečné dopravní dostupnosti centra přispěl ještě tunel Blanka. Samozřejmě nezapomínám, že z „kulaťáku“ jste po Evropské coby dup na letišti. Jenže to není pro bydlení v Dejvicích to hlavní, i když je to důležité. Centrem této čtvrti je totiž Dejvická. Ulice, kterou máte tak sto metrů na dosah od domu, ve kterém byste mohli bydlet. Svou šíří připomíná pařížský bulvár. Ještě v šedesátých letech tu byla cítit atmosféra let třicátých, tedy doby, kdy se Dejvice formovaly do dnešní podoby. Na Dejvickou se chodilo nakupovat. Ale to nebylo dnešní nakupování, to byla společenská událost. Sídlila zde vyhlášená lahůdkářství, uzenářství a řeznictví, pekárny, cukrárny, byly tu módní salony, prodávaly se drahé látky, oblečení, umělecké artefakty, nechyběly bary, pivnice, kavárny a restaurace. Na ulici se potkávali místní, v hospodách posedávali štamgasti, kdo nechodil na Dejvickou, jako by nežil. Pokud dnes ponejvíce chodíme do shopping center, pak vězte, že Dejvická byla a je i dnes takovým shopping centrem, ale na docela jiné úrovni.