Zpevněné plochy, příjezdové cesty, chodníky, cestičky, terasy a další místa na zahradě, po kterých se často pohybujeme, vyžadují přiměřenou úpravu. Karel Kryl zpívá, že cesta je prach, štěrk a udusaná hlína. To ovšem není moc praktické. Za sucha se víří nepříjemný prach a v dešti se taková cesta mění v blátivou stezku, jejíž zdolávání přináší komické i nebezpečné zážitky.
Musíme na to jít jinak a při výběru vycházíme z materiálů a charakteru již existující stavby či staveb, případně jejich oplocení. Je-li například podezdívka domu z kamene či detail z cihly, je vhodné použít tentýž materiál jako hlavní na výstavbu technických prvků. Nezanedbatelným kritériem při výběru je i cena, případně dostupnost určitého materiálu na trhu. Můžeme použít kámen, keramické materiály, dřevěné špalíky či betonové prefabrikáty. Dlážděné povrchy jsou velice trvanlivé a pěkné, ale také nákladné a pracné. Pro realizaci jednoduché cestičky lze s úspěchem použít písek či štěrk ? stačí pouze zpevnit okraje a prostor mezi nimi vysypat tímto materiálem.
Slovo má estetika
Bez zpevněných ploch to v žádné zahrádce nebude fungovat. Jejich rozmístění v prostoru je věcí návrhu, ale všeobecně bychom měli zpevněné plochy minimalizovat a cesty vést kolem zajímavých objektů jakou jsou květinové záhony, skalky nebo jezírka. Rozmístění dlážděných ploch v zahradě by mělo vycházet z architektury staveb, vhodně doplňovat ostatní technické prvky a sledovat přirozený pohyb návštěvníků zahrady. Všechny zpevněné plochy mají stejné poslání, a to umožnit bezpečný a pohodlný pohyb a pobyt v zahradě. Celkový vzhled zpevněných ploch závisí na použitých materiálech. Dlažby ukládané bez betonu jsou vhodné především na plochy méně zatěžované, například pro pěší provoz, což je většina chodníků a ploch v zahradě. Výhodou je také jejich jednoduché odstranění či přemístění na jiné místo na rozdíl od dlažby do betonu.
Kamenná klasika
Tradičním materiálem nejen pro zpevněné plochy, ale také pro zídky v zahradách historických i moderních, vesnických i městských, je kámen. Můžeme použít žulu, rulu, vápenec, případně pískovec. Nejvhodnější je vybrat si ten druh, který se vyskytuje v okolí přirozeně. Pak zahrada působí příjemně a hezky nejen uvnitř, ale i navenek a harmonicky splývá s okolní přírodou. V menší a formální zahrádce si můžeme vybrat z různých druhů kamenných kostek. Na našem trhu jsou běžně k dostání tři rozměrové třídy: mozaika (4/6 cm), dlažba malá (9/11 cm) a dlažba velká (15/17 cm). Jestliže chceme ušetřit, vhodné je použít méně opracované kostky, jejichž hrany nejsou přesné. Jejich cena je sice nižší, ale ukládání pracnější.
Věřme deskám
Velmi působivou a pohodlnou dlažbu vytvoříme z kamenných desek. Síla kamenných desek by měla být od pěti do sedmi centimetrů podle velikosti dlaždic. Mohou mít hladký nebo hrubý neupravený povrch. Výběr opět závisí na celkové kompozici a dojmu, který má vytvářet. Pravidelné tvary dlaždic působí formálně a přísně a jsou proto vhodné především do pravidelných, geometricky řešených zahrad. Do volněji, přirozeně založené zahrady nejčastěji používáme takzvanou anglickou dlažbu z vícebokých neopracovaných kamenů s přibližně rovnou lícovou stranou. Působí v zahradě přirozeným a nenuceným dojmem. Při práci musíme dbát na to, aby kameny po dokončení cesty byly v úrovni terénu položeny vodorovně. Okraje této zpevněné plochy mohou nepravidelně vybíhat do trávníku nebo květinového záhonu.
Dřevo je přirozené
Na vydláždění některých ploch v zahradě můžeme použít dřevěné špalíky nařezané z vyschlých kmenů. Jejich tlouš?ka by se měla pohybovat od 10 do 15 cm s průměrem alespoň 20 cm. Tato dlažba má všechny přednosti, ale i nedostatky dřeva. Je teplá, nehlučná, rychle vysychá, hodí se do prostoru určeného pro pobyt dětí. Nejvhodnější jsou duby, akáty, buky, modříny nebo borovice. Dřevo je nutné impregnovat například namáčením v horké fermeži, roztoku skalice, horkého dehtu a podobně. Dbáme přitom na to, abychom neznečistili vrchní stranu špalíků.
Zámek pro každého
Mezi nejrozšířenější úpravy příjezdových cest, chodníků, teras a dalších míst vyžadujících zpevněný povrch, patří dnes již velmi dobře známá zámková dlažba. Slovo zámek vyjadřuje způsob spojování jednotlivých dílů betonové dlažby, které do sebe přesně zapadají a tvoří tak celistvou a stabilní plochu. Různorodost tvarů a barev zaručuje dostatečnou volnost při tvorbě a možnost sladění vzhledu dlažby s řešením domu, garáže, plotu či celkovým pojetím zahrady. Dávejme však dobrý pozor na výběr tvaru a barvy! Zahrada není pěší zóna ani jiné veřejné prostranství, aby musela být nutně upravena po jejich vzoru. Unylá šedá barva rádoby vylepšená fialovou a nenápadité vzory možná jsou sice vhodné pro městský chodník, pro zahradu známe však celou řadu jiných, lepších řešení.
?edá v nouzi
Bohužel právě šedá zámková dlažba je jedním z nejlevnějších dlažebních materiálů a tento argument často vítězí. ?e vítězí na úkor estetičnosti a optické pohody, je nasnadě. Betonová dlažba se však vyznačuje celou řadou dalších, pozitivních vlastností. Mezi její přednosti patří například pevnost, mrazuvzdornost, snadná rozebíratelnost, odolnost proti působení vody a chemických rozmrazovacích látek. Neznamená to však, že proto musíme volit zámkovou dlažbu! Jen o krok dál se lze setkat s dlažbou skládanou. Jde většinou o kostky různých velikostí a různé délky stran skládané těsně vedle sebe a ukládané na stejném technologickém principu jako zámková dlažba. Díky variabilitě jednotlivých prvků takové dlažby a jejich nejrůznějšímu barevnému provedení však můžeme vytvořit plochu sice pevnou, odolnou a stabilní, ovšem zároveň také esteticky přijatelnou, pohlednou a rozmanitou.
Zapojme fantazii
Každý ze vzpomínaných materiálů má své přednosti a specifika použití, ale na druhé straně lze najít také některé méně příznivé vlastnosti. Například přírodní kámen upravený do formy desek je dražší a těžký, dřevo v zemi nevydrží věčně a za mokra klouže, sypké materiály se časem vytrácejí a prorůstá jimi vegetace, betonová dlažba někdy vypadá příliš uměle. Vaše volba by proto měla vycházet zejména ze snahy vytvořit atraktivní a vzhledu domu, zahrady a okolí odpovídající zpevněné plochy, které nenaruší, ale naopak podtrhnou charakter kompozice. Pokud jsme již jednou zvolili konkrétní materiál, měli bychom v dalších případech jeho použití opakovat. Například tvoří-li příjezdovou cestu do garáže pásy ze žulových kostek, měl by se tentýž materiál objevit také na terase, chodníku nebo pod pergolou. Nejhůř totiž působí kombinace několika často nesourodých materiálů ve větších plochách.
Stačí vodováha a provaz
Rozhodneme-li se položit dlažbu vlastními silami, musíme si uvědomit několik základních zásad, které je třeba při této činnosti dodržet. Především je to definování budoucí funkce dané zpevněné plochy. Je rozdíl mezi málo používanou cestičkou v zahradě a příjezdovou cestou ke garáži, která musí unést případně i nákladní auto. Předpokladem správné funkčnosti zadlážděné plochy je dokonale zhutněný podklad, který svým složením a zpracováním musí odpovídat předpokládanému zatížení a geologickým poměrům v dané lokalitě. Podkladní vrstvy musejí být vodopropustné, aby byl zajištěn odtok povrchové vody přímo do podloží. Není-li propustnost dostatečná, je třeba vhodným způsobem zajistit odvodnění. Použijte drenáže nebo kanálky, abyste zabránili hromadění vody či chemických rozmrazovacích látek v loži dlážděného krytu. Pro velké plochy a příjezdové cesty je lépe využít služeb odborné firmy, která má pro takovou činnost potřebné zařízení a na odvedenou práci poskytne záruku. Sami se poté můžeme pustit do menších cestiček, chodníčků či teras. Mezi naše základní pomůcky bude patřit provaz k vytyčení prostoru pro dlažbu a vodováha pro vytvoření rovného povrchu. Kvalitní úprava podkladu rozhodne o budoucnosti dlažby a nutnosti dodatečných úprav a oprav.
Dlaždičem za pár minut
Naše budování dlažby začneme vykopáním zeminy do určité hloubky a odstranění kořenů okolních dřevin, které by v budoucnu mohly dlažbu narušit. Dno výkopové jámy urovnáme a pečlivě vyspárujeme, což umožní bezpečné odvedení vody z profilu podkladových vrstev. Kamenná dlažba nesmí být za vlhka kluzká a musí odolávat mrazu, aby se nedrobila. Stejně důležité je odvedení vody do vsakovacích jímek nebo průběžných drenážních svodů. Především na nově vytvořeném terénu (navážka) zeminu na dně výkopu zhutníme.
Připravujeme lože
Použijeme-li obrubníky, pokládáme je do výkopu jako první, a to 1 - 2 cm pod úroveň vyrovnaného dna. Do výkopové jámy navezeme 6 - 10 cm podkladové vrstvy ostrohranného štěrku. Opět celou plochu upěchujeme, případně uválcujeme. Nakonec položíme vyrovnávací vrstvu jemně prosátého písku, jehož tlouš?ka je závislá na různých výškách kamenných desek či kostek. Musí být tak hluboká, abychom do ní mohli zapustit i ty největší dlažební prvky a neporušili přitom spodní vrstvy. Kámen musí v písku pevně sedět. Nakonec celou plochu opět zkontrolujeme, případné nerovnosti opravíme. Nakonec dlažbu několikrát pokropíme, případně utužíme válcem. Spáry o velikosti větší než 5 mm spárujeme pískem.
Rostliny ve spárách
Chceme-li spáry mezi dlažbou osázet trávou nebo jinými vhodnými rostlinami, ponecháme spáry širší a vyplníme je směsí písku, zeminy a rašeliny. Dlažbu nezhutňujeme a osejeme. Vhodná je například kostřava ovčí (Festuca ovina), trávnička přímořská (Armeria maritima), plaménka šídrolistá (Phlox subulata) nebo mateřídouška (Thymus serpyllum). Dlažbu z cihel, betonových nebo keramických dlaždic pokládáme stejným způsobem. Cihly musíme používat plné, ostře pálené s vyšším stupněm mrazuvzdornosti. Jako obrubník poslouží cihla kladená na hranu.
Když je zátěž veliká
Příjezdová cesta, parkoviště, hospodářský dvorek, to jsou plochy, kde si nevystačíme pouze s dlažbou pokládanou na sucho do pískového lože. Povrchy značně namáhané nebo vystavené vlivu tekoucí povrchové vody je třeba pokládat do maltového lože z cementové nebo nastavované malty. Úpravy podkladových vrstev jsou totožné jako u dlažeb pokládaných do písku, zvýšíme však tlouš?ku nosné štěrkové vrstvy. Přechod mezi následující vrstvou malty může ještě tvořit vyrovnávací vrstva štěrkopísku. Před pokládáním dlažební materiál navlhčíme. Pod uloženými kameny musí být maltou vyplněny všechny dutiny a spáry. V rozmezí 3 - 4 m pamatujeme na vynechání dilatační spáry vyplněné pískem. Kameny spárujeme cementovým mlékem s přidáním hydraulického vápna, nebo spáry zasypeme suchou maltou. Vhodné je, aby ve spárách vznikl malý žlábek - dlažba tím získá na plastičnosti a rychleji vysychá. V místech se značnou zátěží ukládáme dlažbu na betonový základ. Vhodné je to především na suchých a pevných půdách, kde není vysoká hladina spodní vody. Betonujeme na štěrkový základ, jehož síla závisí na namáhání, případně propustnosti půdy. Tlouš?ka betonové vrstvy by měla být asi 10 cm, větší plochu než čtyři čtvereční metry rozdělíme dřevěnými dělicími la?kami. U obou vrstev nezapomeneme na spádování. Když beton zatvrdne, pokládáme dlažbu na cementovou maltu.
Na údržbu stačí koště
Dlažby jsou většinou nenáročné na údržbu a často postačí jen běžné zametání. V případě většího znečištění lze k odstranění nečistot použít dostatečně silný proud vody, je však třeba dbát na to, aby nebyl vyplaven spárovací materiál, případně je nutné jej doplnit. Je však třeba si uvědomit, že položená dlažba je většinou konečným řešením a každé znečištění plochy například olejem, barvami, betonem, maltou nebo i zeminou se velice těžko odstraňuje. V takových případech je možným řešením pouze výměna jednotlivých znehodnocených prvků dlažby. Tedy ovšem pokud to daný systém umožňuje. Dlážděný chodník, cesta či terasa není jen ?sezónní záležitost?. Kvalitní provedení, použitý materiál i následná údržba rozhodují o životnosti a funkčním i estetickém užitku dlažby. Předem bychom si měli uvědomit, kdo, co a jak bude konkrétní plochu užívat a tomu přizpůsobit vlastní provedení. I když promyslíme různá řešení, vždy existuje minimálně jedno další. Vždy? cesta nemusí být pouhou nejkratší spojnicí dvou míst.
Martin Kubát
foto: Semmel ROCK