Aby byl dům nejen chráněný, ale také krásný, a těšil svého majitele i kolemjdoucího, je vhodné použít kvalitní vrchní omítku. Trendem posledních let jsou omítky v nejrůznějších pastelových barvách a s nejrůznějšími reliéfy.
Omítky jsou systémy tvořené vrstvami, jejichž součástí je také podklad. I dobře provedená kvalitní omítka funguje pouze tehdy, je-li s podkladem kompatibilní. Kvalitu vnější omítky tak často negativně ovlivní nesladění jejích vlastností s vlastnostmi podkladu. Vnější omítky, fasády, se realizují až po ukončení veškerých mokrých procesů v interiéru. Podklad pro vnější omítku musí být rovný, dostatečně nosný a pevný, rovnoměrně nasákavý, přiměřeně drsný a homogenní.
Projektujeme fasádu
Finální podoba fasády je ovlivněna vnitřní dispozicí domu, jeho orientací, počtem a velikostí oken, umístěním vstupu, tvarem a materiálem zastřešení a vůbec celkovým charakterem objektu.
Které funkce má fasádní systém naplňovat? Na prvním místě je to regulace vlhkosti. Povrchová úprava má zajistit jak prostup vlhkosti z interiéru do exteriéru, tak i ochranu objektu před vodními srážkami ve všech formách. Pak je tu již uvedený výkyv teploty.
Kvalitní fasádní systém musí být navržen v souladu s klimatickými podmínkami a požadavky uživatele domu. Rozdíl povrchové teploty fasády v zimním i v letním období může během 24 hodin činit až 40 °C, na jižní straně fasády dokonce 60-80° C, což zvyšuje nároky na fyzikální vlastnosti vnějších omítek. Rozdíly teplot v exteriéru vyvolávají u objektů tahová napětí v obvodových konstrukcích fasád.
Omítky musí přenést tahy a tlaky od smrštění či roztažení vyvolaných změnou teploty, vyrovnat se se změnou podkladu (cihla a malta ve spárách) a přitom všem mít dostatečnou přídržnost k takovému podkladu či odolnost proti vnějšímu mechanickému poškození. ?ivotnost omítky je 20-50 let podle složení, kvality podkladu a povětrnostních vlivů.
Tradiční omítka
Podle počtu vrstev omítky rozlišujeme jednovrstvé, dvouvrstvé a třívrstvé systémy. Tradiční omítku tvoří tři vrstvy. První je ta podkladní (adhezní), zajiš?ující zdrsnění podkladu (v hantýrce se jí říká špric), pak následuje jádro a finální vrstva se nazývá štuk. Tento klasický způsob omítání se hodí především pro nerovné zdivo, protože jádrovou omítkou lze vyrovnat nerovnosti až do několika centimetrů při zachování únosných nákladů. A navíc jádrová omítka je levnější než štuk. Majitelé novostaveb rádi využijí moderní tenkovrstvé omítky, jejichž tlouš?ka dosahuje jen několika milimetrů a jejich spotřeba je výrazně nižší než u klasických třívrstvých omítek. Stavebník musí počítat s vyššími náklady na pořízení, které se nicméně vrátí v ušetřeném čase při realizaci stavby.
Moderní tenká vrstva
Tenkovrstvé omítky se nanášejí na očištěný, suchý podklad bez prachu. Podle druhu pojiva se tenkovrstvé omítky dělí na minerální (vápenocementové, sádrové), akrylátové, silikonové a silikátové. ?Ten hlavní rozdíl je v pojivu. Které je v omítce. A samozřejmě v kvalitě a životnosti. ? Nejlepší variantou je silikonová omítka, protože díky tomu silikonu - tomu ?hladkému? povrchu má samočisticí schopnosti. To znamená, že špínu na nich deš?ová voda je umyje. Tím se omítka čistí a nelepí se na ni prachové částice. Navíc silikon velmi dobře odolává kyselým deš?ům,? říká Martin Ištvánek, obchodní ředitel firmy STOMIX, výrobce omítek a zateplovacích systémů.
Levná klasika
Minerální omítky jsou vhodné především pro aplikaci na pórobetonové a betonové zdivo. Jsou dostatečně propustné, nehodí se ale do vlhkých prostor. Vápenocementové tenkovrstvé omítky se dají použít jak v exteriéru, tak v interiéru, sádrové jsou určeny pouze do interiéru, a to jen do prostor s minimální vlhkostí, naprosto nevhodné jsou například pro koupelny či sauny. Zaujmou především svým reprezentativním vzhledem. Výhodou je i jejich, mezi ostatními typy omítek nejnižší cena. ?V mnoha případech chce zákazník dosáhnout silikonového, hladkého efektu a tak si pořídí minerální omítku a udělá si jen silikonový nátěr. Tím se změní vlastnost nasákavosti a změní se i samočisticí schopnost,? poznamenává Ištvánek. Akrylátové tenkovrstvé omítky neobsahují cement a vápno, ale jejich pojivo funguje na bázi vodou ředitelné akrylátové nebo styrenakrylátové disperze. Tyto omítky se uplatní především na zateplovací systémy. Lze je aplikovat na beton, sádrokarton, jádrovou omítku, podklad ale musí být dokonale očištěn.
Důvěřujte jen kvalitě
?lechtěné omítky bývají často mylně nahrazovány klasickými vápenocementovými štukovými vrchními omítkami, jejichž elasticita je výrazně nižší. Tím se zvyšuje riziko následného popraskání vrchní omítkové vrstvy včetně nátěru a vytváří se prostor pro pronikání vody. V důsledku působení atmosférických vlivů může docházet k následnému odmrzání štukových omítek. Proto je třeba na výběr dávat velký pozor.
Chvála silikonu a silikátu
Silikonové tenkovrstvé omítky se dodávají v tekuté formě, přičemž dobře pronikají do podkladu. Jejich hlavní výhodou je, že jsou po zaschnutí omyvatelné vodou, a proto jsou zvláště vhodné jako finální exteriérová vrstva. Silikátové omítky jsou pak vhodné především pro sanace. Díky nim se voda ze zdiva stačí vypařit přes omítku tak rychle, že nestačí na jejím povrchu vytvořit nežádoucí efekty, jako jsou vlhké skvrny, výkvěty solí (sanytr) a plísně. ?A výhoda silikátové omítky je, že reaguje chemicky s podkladem. Tím, že reaguje chemicky s podkladem, tak se stává jeho součástí. Bohužel je dneska trend dávat silikátovou omítku na zateplovací systém. Osobně si myslím, že to nemá příliš velké opodstatnění. Protože na zateplovacím systému vlastnost silikátu nevynikne,? říká Martin Ištvánek.
Umění stříkací pistole
Spíše než plastické škrábané vzory jsou v současné době oblíbenější barevné nátěry, které se nanášejí na větší plochy postřikem, v běžné praxi válcem. Asi nejoblíbenější jsou barvy akrylátové, které lze aplikovat i na staré nátěry a které vykazují dobré vlastnosti i při nepříznivých klimatických podmínkách. Další možností jsou silikátové barvy, které jsou sice nejvíce paropropustné, ale kladou velké nároky na technologický postup při nátěru. Omítky lze nanášet buď ručně nebo strojně, přičemž ruční se provádí pomocí ocelových omítníků a hladítek. Omítník je profil z PVC, oceli nebo dřeva, který usnadňuje provádění omítek a zaručuje nanesení předepsané tlouš?ky omítky. Slouží zároveň jako vodící plocha při stahování omítky latí do roviny.
Váleček nebo hladítko
Omítníky se vyrábějí v různých šířkách, konkrétní typ volíme dle výrobcem nebo projektantem požadované tlouš?ky omítky. Lze je zakoupit ve většině prodejen stavebnin. Finální úprava omítky může být řešena barvou, nejčastěji akrylátovou a silikátovou, eventuálně lze zakoupit již probarvené omítky, jejichž barevná škála není sice tak pestrá jako škála fasádních nátěrů, vyniká ovšem větší barevnou stálostí. Rýhované omítky se tvoří nanášením malých kamínků pomocí speciálního hladítka, které v omítce zanechávají rýhy. Podobně hrubozrnný povrch vytváří také škrábaná omítka. Zajímavého efektu lze dosáhnout také strukturovaným válečkem, jehož vzory se otiskují do zavadlé omítky. Kromě povrchu a barvy se však na celkovém vzhledu povrchové úpravy podílí také souhra světel a odrazů, takže můžeme tvrdit, že každá omítka, i kdyby byla ze stejného materiálu, bude jiná.
Vladimír Iliev
foto: archiv