Jedna z možností, jak docílit tepelné pohody objektu je podlahové vytápění. Odborníci definují tento typ topení jako nízkoteplotní sálavý systém. Na rozdíl od klasických radiátorů využívá podlahové vytápění nižších teplot a velkou plochu s akumulační schopností, z níž sálá teplo do okolí.
Teplota podlahy by neměla překročit 29° C a teplota vody v trubkách 50° C, přičemž v radiátorech se používá voda teplá až 90° C. Člověku je na teplé podlaze v chladnější místnosti fajn, protože lidská látková výměna je exotermním procesem, při níž vzniká teplo. Různé oblasti našeho těla přitom mají různě vysoký převod tepla a vyžadují odpovídající temperované zóny. Když je například oblast hlavy s vyšším převodem tepla teplejší než oblast nohou s menším převodem tepla, budou omezeny naše schopnosti předávat teplo a klima v místnosti se bude jevit jako nepříjemné (špatná tepelná pohoda). Sálavé teplo vás ohřívá, i když teplota vzduchu v místnosti nedosáhla ani 18°C. Na dlažbě s teplotou 29°C neucítíte na bosých nohou nic, nebude se vám zdát studená, protože neodvádí teplo z povrchu vašeho těla, ale ani teplá, protože není teplejší než vaše nohy. Tehdy je podlahové vytápění nastaveno správně a vy neucítíte na nohou nepříjemný chlad, ani vás nebudou obcházet mdloby z pocitu, že stojíte na plotně.
Chladná hlava a nohy v teple
Velká plocha vyzařování podlahy zajiš?uje přirozené a mimořádně rovnoměrné šíření tepla. Prostory vytápěné podlahovým vytápěním dosáhnou všeobecně při stejné teplotě sálání stejnou tepelnou pohodu, jako malé vysoce zahřáté topné plochy se značně větší teplotou vyzařování. Proto lze při stejném pocitu příjemného tepla obvykle snížit u podlahového vytápění vzduchu až o 2°C oproti běžným statickým topným plochám. V místnosti s podlahovým vytápěním budete mnohem méně vystaveni zvířenému prachu a nepocítíte ani nepříjemné účinky suchého vzduchu, tyto problémy jsou typické pro často přetápěné byty s klasickým ústředním vytápěním. Teplo sálající z podlahy také vysouší stěny už nízko nad podlahou, výhodné do přízemních a suterénních místností a dále do místností vlhkých, například koupelny. Vysoušením a rovnoměrným prohříváním místností lze zabránit vzniku plísní Studený vzduch má nižší schopnost absorbovat vodní páry, a proto ochlazováním vzduchu jeho relativní vlhkost narůstá. Naopak pokud v zimě studený vzduch zvenku v místnosti ohřejete, sníží se jeho relativní vlhkost ? a čím více ho ohřejete, tím bude sušší. S vyšší teplotou kromě jiného také souvisí větší únava a nižší schopnost soustředit se.
Elektrika v podlaze
Prvním typem podlahového topení jsou elektrické vytápěcí systémy. Ty využívají energie efektivněji než tradiční radiátorová řešení na základě termického působení. Plně elektronické termostaty zajiš?ují velmi přesnou regulaci a tím šetří spotřebu energie. Toto řešení dává dohromady o 15 procent nižší spotřebu energie než tradiční způsoby vytápění. Elektrické podlahové vytápění je výborným řešením, zvláště jedná-li se o renovaci. Položení topných kabelů a topných rohoží je velmi jednoduché, a proto jsou přestavby s podlahovým vytápěním často projekty ?udělej si sám?. Převážná většina výrobců podlahových krytin upozorňuje na nevhodnost pokládky podlahových krytin na elektrické podlahové vytápění. Důvodem bývá reakce podlahových krytin na intenzivní náběhový ráz.
Rohož pomůže
Tam, kde je rozhodující nízká stavební výška podlahy, například při přestavbách, se použije topných kabelových rohoží. Rohože jsou přelity zalévací hmotou na 6 mm. Poté je položena mezivrstva, na kterou je namontována dřevěná podlaha. Tam, kde podlahová výška u betonové podlahy není tak důležitá, používá se tepelných elektrických kabelů, které jsou pokryty minimálně 30 mm vrstvou betonu. Výkon topného systému by neměl přesáhnout 100 W/m2, a to platí jak pro topné kabelové rohože tak i pro elektrické tepelné kabely.
Rovnoměrné rozdělení tepla
Pro elektrické tepelné systémy platí, že mají mít rovnoměrné rozdělení tepla po celé podlahové ploše. Rovnoměrného rozdělení tepla se docílí uložením trubic/kabelů v hloubce min. 30 mm do betonu, se vzájemným odstupem mezi trubicemi 300 mm c/c nebo odstupem mezi kabely 150 mm c/c. Na ochranu tepelných kabelů a zajištění rovnoměrného rozdělení tepla musí být topná podlahová rohož pokryta min. 6 mm podlahovým tmelem. Před položením rohože se podklad musí natřít podlahovým základem. Při použití podlahového vytápění na vodní bázi u podkladových konstrukcí nebo polystyrénu (hustota min. 30 kg/m3) se musí počítat s deskami rozdělujícími teplo, aby tak bylo zajištěno rovnoměrné rozložení tepla. Tam, kde se pokládají desky rozdělující teplo, se jako mezivrstva pokládá podlahová lepenka 500 g/m2, aby se zabránilo přílišnému hluku mezi podlahovými prkny a deskami.
Než se dřevěná podlaha položí
Než začnete s pokládáním podlahy, musí teplota a vlhkost vzduchu v budově odpovídat budoucím předpokládaným klimatickým podmínkám (např. mezi 35-65 % poměrné vlhkosti vzduchu - RV, ca. 20°C). Toho lze dosáhnout např. tak, že se zařízení podlahového vytápění uvede do provozu v příslušném rozsahu a každý den se provádí potřebné větrání. Při renovačních pracích, kdy se topné kabelové rohože pokládají na existující suché podpodlaží, se může začít s pokládáním podlah, jakmile je zalévací tmelová směs připravena k nanesení. Pro zajištění dostatečné tuhosti na podlahové ploše se může vbudovat pod úchytný systém deska rozdělující tlak. Záleží na tom, jaká je tlouš?ka prken, stupeň zatížení a hustota polystyrénové desky. Používá-li se podlahové vytápění na vodní bázi s úchytným systémem, je nutno pokládat 20,5 mm nebo 22 mm masivní podlahy. Než se začne s pokládáním, musí se podlahové vytápění vypnout, aby lepidlo dobře působilo. Díky specifickým vlastnostem dřeva se musí podlahové vytápění při zvyšování i při snižování tepla regulovat pomalu. Zařízení podlahového vytápění může být výhodně zapnuto po celý rok. Termostat je totiž na rozdíl od jiných tepelných zdrojů schopen regulovat přísun tepla.
Suché a mokré topení
Teplovodní vytápění se dělí na podlahové vytápěcí systémy mokré a suché.U mokrého systému je otopná deska z cementové směsi nebo samonivelační anhydritové směsi a potrubí je možné pokládat na rovnou plochu tepelné izolace. Na ni se pokládá krycí folie, která má zabránit protečení cementové směsi pod tepelnou izolaci. Podlahové vytápěcí systémy suché se nejčastěji využívají v podkrovních a půdních bytech s dřevěnou konstrukcí podlah nebo u dřevostaveb. Základním materiálem jsou izolační desky, které se vtlačí do vylisovaných výstupků systémové desky a dále slouží k uložení potrubí a k přenosu tepla. Výhodou je rychlá montáž, možnost okamžitého uvedení do provozu a nízká akumulační schopnost, která umožňuje velmi rychle reagovat na požadované změny teplot. Tento druh je technologicky i stavebně čistší. Kabely jsou už od výrobce upevněny do speciálních rohoží, které se rychle pokládají pod podlahovou krytinu. Přímotopné podlahové vytápění zaručuje, že lze rychle dosáhnout požadované teploty podlahy a zároveň pružnou regulaci během celého dne. Topné rohože nebo kabely jsou instalovány v podlaze v hloubce pěti centimetrů, celková tlouš?ka podlahy včetně tepelné izolace je asi deset centimetrů. Elektrické podlahové vytápění si mohou dopřát i lidé ve starších bytech a domech. Při renovaci podlah v těchto bytech je možné použít velmi tenké topné rohože, které se mohou instalovat těsně pod nové dlaždice. Rohož má tlouš?ku jen dva milimetry. Nejvhodnější krytinou pro podlahové vytápění je dlažba. Důvodem je to, že dobře vede teplo. Další možností jsou laminátové podlahy, parkety i koberce a plovoucí podlahy.
Je nutná kombinace
Podlahový otopný systém má vysoký samoregulační efekt. Zvyšuje-li se teplota vzduchu v místnosti například vlivem slunečního záření, snižuje se výkon předávaný podlahou do místnosti. Zde lze uvažovat s poklesem výkonu přibližně o 11 % na každý °C ohřátí vzduchu v místnosti. V praxi to znamená, že se otopná voda, která proudí v podlahovém systému, méně ochladí a energie do ní vložená při ohřevu na provozní teplotu se vrací zpět ke zdroji. Samoregulační schopnost podlahového systému šetří energii, a to výrazně. Otopný systém s teplovodními tělesy umožní podstatně rychleji dosáhnout požadované teploty v místnosti. Reakce systému na ohřátí vzduchu o 1°C je mnohonásobně nižší než u podlahového systému. Systém nemá prakticky žádnou samoregulační schopnost. Optimální otopný systém je kombinace podlahového systému s otopnými tělesy, kdy zhruba 60 % vypočítaných tepelných ztrát místnosti kryje podlahový systém a 40 % otopná tělesa. Takovýto systém umožňuje dosáhnout požadované tepelné pohody při nejnižší spotřebě energie. Je to ovšem investičně nejdražší varianta otopného systému. Náklady na tento systém jsou vyšší, než náklady na samostatné podlahové vytápění nebo náklady na systém s otopnými tělesy. Jak tedy snížit náklady na takovýto systém? Stalo se bohužel běžnou praxí, že jsou instalovány otopné systémy a? již podlahové nebo s tělesy, ke kterým nebyla vypracována žádná projektová dokumentace. Montážní firmy ?šetří? investorovi peníze za projektovou dokumentaci. Porovnáme-li náklady na takto navržený otopný systém s náklady na výše popsaný optimální systém navržený a spočítaný projektantem, zjistíme, že cenový rozdíl není až tak vysoký.
Miroslav Kubát